Delingpole: „Přiveďte zpět Shamimu Begumovou! To může vyplodit jen levicový blázen

Píše BREITBART

Vzhledem k tomu, jak jsou liberální levičáci naprosto posedlí odsuzováním imaginárního nacistického chování, je neuvěřitelné, jak jsou choulostiví, pokud jde o konfrontaci se skutečnou věcí.

Upalovat lidi zaživa v klecích? Znásilňování, mučení a ukřižování? Obchodování s otroky? Ničit a rabování drahocenných starověkých artefaktů? Vyhodit do vzduchu a střílet lidi na popových koncertech a v restauracích? Sekat vězňům hlavy?

Řekl bych, že všechno výše uvedené je pěkně nacistické zlo. Proto mě trochu překvapuje, že liberální levičáci tak rádi vítají v Británii někoho z organizace, která často páchala takové zločiny proti lidskosti.

Jmenuje se Shamima Begumová, je „bývalou členkou“ Islámského státu a nyní parta nafoukaných vyšších soudců britského odvolacího soudu rozhodla, že se může odvolat proti rozhodnutí britské vlády odebrat jí britské občanství.

Přirozeně, levice je tou zprávou nadšená. Tady je sloupkař Guardianu Gary Younge, který vysvětluje, proč je to dobrá věc, počínaje anekdotou o nemravných šaškárnách, ke kterým se dostal, když byl ještě puberťák.

Když mi bylo 16, zastavil jsem se v Holandsku, během kempování s kamarádem. Koupili jsme co nejvíc marihuany a vykouřili ji za odpoledne. Seděli jsme za sídlištěm v pohraničním městě Nijmegen, hihňali jsme se, blábolili a povalovali, dokud nepřišla místní policie. Vzali nás zpátky do kempu (to, že mluvili holandsky, nám připadalo legrační), kde jsme byli požádáni o pasy a jízdenky na vlak. Už měli naše číslo: pár idiotů, kteří se zbláznili a byli úplně mimo. Řekli nám, abychom nastoupili do dalšího vlaku ve směru k přístavu. To už jsme se přestali smát. Šli jsme domů.

Ano Gary. Velmi roztomilé. Věc se má tak, že většina z nás si dokáže všimnout rozdílu mezi a) kouřením trochy trávy a b) připojením se ke kultu smrti, který se zavázal k zotročení nebo zničení každého, kdo se nechce podřídit zmíněnému kultu smrti – tj. skoro každého.

Rozdíl je v tom, že v jednom případě se nikomu nic nestane a je šance, že se stanete produktivním, vyrovnaným členem společnosti – nebo, když budete mít smůlu, sloupkařem Guardianu. Ale v tom druhém případě strávíte zbytek života jako časovaná bomba, která čeká, až vybuchne – hrozba jak pro vás, tak pro všechny lidi, kteří s vámi přijdou do styku.

Zde jsou některé z věcí, které Begumová řekla o svém působení v ISIS.

„Když jsem viděla první useknutou hlavu v koši, vůbec mě to nevyvedlo z míry. Bylo od zajatého bojovníka chyceného na bojišti, nepřítele islámu.“

a obecně o popravách:

„Podle toho, co jsem slyšela, Islámsky je to všechno dovoleno, takže mi to nevadilo.“

Asi to není to nejmoudřejší, co říct v rozhovoru, když chcete přesvědčit všechny doma, že by vám měl být povolen návrat a že už nejste hrozbou pro veřejnou bezpečnost. Ale musíte obdivovat Begumovou upřímnost: jako mnoho, ne-li většina těch, kteří se dobrovolně přihlásili k Islámskému státu a strávili roky pod kalifátem v pekelných dírách, jako je Raqqa, Begumová byla brutálně indoktrinována do té míry, že opravdu nevidí, co je tak špatného na usekávání hlav lidem, pokud se kvalifikují jako „nepřítel islámu“.“

Když se díváte na televizní dramata, jako je vynikající chalífát (Netflix), je vám velmi líto postav, jako je Shamima Begumová. Islámističtí náboráři je chytají, dokud jsou mladí (Begumové bylo 15, když se vydala se dvěma londýnskými spolužáky do Islámského státu), využívají jejich naivity a nevinnosti a mladistvé vzpurnosti a vykreslují naprosto zavádějící obraz o pohodlí a radostech života v chalífátu a o spravedlnosti a dobrotě jejich věci. Ve chvíli, kdy se dívky dostanou do Raqqy, kde se okamžitě provdají za nějakého odsouzeného džihádistu, který bude téměř jistě zabit v bitvě, jsou kostky vrženy a není úniku, jen smrti. Člověk by potřeboval srdce z kamene, aby necítil lítost nad tak promarněným životem, i kdyby rozhodnutí podniknout tyto kroky bylo na něm.

Až na krvácející srdce, jako je Strážce Gary Younge, jsme na vině všichni a naše odpovědnost za všechny Begumy tam venku by měla pokračovat do nekonečna.

My, jako společnost, bychom měli být nějakým způsobem hnáni k zodpovědnosti za to, jak patnáctiletá dívka přešla od sledování Keeping Up With the Kardashians k připojení se k teroristickému kultu ve válečné zóně.

To je ovšem do značné míry menšinový názor, – a pravděpodobně pomáhá naznačit, proč je Guardian na pokraji zhroucení: je to jen další šílenství SJW, na které už nikdo nemá čas. Podle tohoto průzkumu, 93 procent dotazovaných by raději nemělo Begum zpět v zemi.

Nejde o to, že bych nechápal abstraktní princip levicově liberálního argumentu: že pokud jste britským občanem, měl byste jím zůstat bez ohledu na to, jak ohavné jsou vaše zločiny nebo zda jste se vzdal věrnosti nejtrpčímu nepříteli své země.

Ale to, co by mohlo vypadat jako spravedlnost pro Begumovou, může být nespravedlnost pro všechny ostatní. Její právo vrátit se domů se zdá být ve vážném nebezpečí, že bude trumfnuta práva více zákonů dodržujících britských občanů, aby se nemuseli obávat, že je zmasakruje islamista, nebo aby se museli v příštích zhruba padesáti letech dusit nejen kvůli Begumovému sociálnímu bydlení, ale i kvůli nepřetržitému sledování ze strany zpravodajských služeb.

Většina lidí v Británii není nelaskavá ani rasistická či islamofobní. Ale celkově vzato mají vysoce vyvinutý smysl pro fair play. Proč by měli tvrdě pracovat, platit daně, učit své děti správnému a špatnému, jen aby viděli plody své práce mnohokrát promrhané kvůli ochraně mladé ženy se starostlivě uvolněným postojem k popravování nemuslimů?

Možná by se Gary Younge mohl touto otázkou zabývat ve svém příštím díle Guardian. Za předpokladu, že se noviny do té doby nesloží.

 

Facebook Comments