Erdoganské imperiální sny: Do Vídně?

píše  unser-mitteleuropa

„Turecko má jasný cíl obnovit tureckou říši.„Toto prohlášení, které dává dokonalý smysl, pronesl Nikol Pačinian, arménský premiér, během rozhovoru pro France 24.

Nepochybně vzdálená ázerbájdžánská agrese proti arménské enklávě Náhorní Karabach je poslední epizodou bezprecedentního imperialistického tureckého běsnění od pádu Osmanské říše.

Válka v Sýrii byla pro Erdogana příležitostí k opakované invazi do sousední země, aby potrestal Kurdy nebo jednoduše obsadil část syrského území, jako je provincie Idlib na severozápadě. Jako člen NATO, Turecko těží z neuvěřitelné americké a evropské shovívavosti, a kdyby tam Putin nebyl, aby zastavil postup turecké armády, nevíme, jak daleko by zašel.

Pak to byla Libye, kam bylo vysláno několik tisíc (hovoříme o 12 tisících) turkmenských islámských žoldnéřů ze Sýrie, aby pomohli spojenci Sarrajovi, který měl vojenské potíže se silami maršála Haftara. Byli to opět Rusové, kdo zablokovali turecký postup tím, že zabránili turkmenským hordám dobývat libyjské ropné vrty. To Erdoganovi nezabránilo podepsat zcela nezákonnou námořní dohodu s Libyí s cílem vytvořit společnou námořní zónu mezi oběma zeměmi. Jako by Kréta nebo Kypr vůbec neexistovaly.

Východní Středomoří je totiž třetí destinací nenasytného sultána. Rozzlobený z toho, že ho poslední nálezy plynu na moři v teritoriálních vodách Kypru dotlačily na pokraj propasti, Řecka, Izraele, Libanonu a Egypta, Erdogan chce donutit své sousedy, aby mu dali kousek dortu. Od nelegálních vrtů pod ochranou válečných lodí až po několikanásobné zastrašování vzrostlo napětí na nebezpečnou úroveň. Jen pod hrozbou evropských (ale ne amerických…Sankcí se turecká flotila vrátila do svých přístavů a čeká na další příležitost. Hospodářská situace Turecka je totiž více než průměrná a sultán si nemůže dovolit podrobit se arzenálu sankcí. To je jistá Achillova pata Erdogana, která naštěstí kompenzuje jeho znovunabytou vojenskou výkonnost.

Souběžně s touto velmi nápadně agresivní politikou, Erdogan vyvinul diskrétnější, ale možná ještě nebezpečnější náboženskou činnost. Kromě symbolu přeměny Hagia Sophia v mešitu financuje velmi intenzivní náboženskou činnost v několika evropských zemích, zejména v Německu, ve Francii a na Balkáně.. S financováním mešit a vysíláním imámů, z nichž mnozí jsou tureckými státními úředníky, je spektrum široké a těží z pasivity našich politických vůdců.

Aktivní podpora ázerbájdžánského útoku na arménský Náhorní Karabach je nejnovějším avatarem turecké expanzionistické politiky. Metoda je stejná jako v Libyi: dodávka vysoce výkonných útočných bezpilotních letounů a vyslání islamistických žoldnéřů z Turkmenistánu. To může změnit průběh války. Předchozí z velké části vyhrála arménská armáda, ale Turecko v té době v ní nebylo.

To vše je součástí ambiciózní strategie ve službách islámu a tureckého expanzionismu. Turci se možná nedostanou do Vídně, jak řekl arménský premiér (s odkazem na historické precedenty ze šestnáctého. a sedmnáctého století), ale je načase si uvědomit nebezpečí.

Raději nesněme o hypotetické odvaze západního světa a doufejme, že Rusko bude opět poslední baštou.

Tento článek byl poprvé publikován ve francouzštině na Boulevard Voltaire.

Facebook Comments